Zpověď chronického posunovače budíku

Moje ráno je utrpení. Ti, kdo dokážou hodiny a hodiny posouvat budík o 10 minut budou vědět, o čem mluvím. A vy kdo ráno vyskočíte svěží z postele,máte můj obdiv. V životě jsem se už dokázal odhodlat ke spoustě nepříjemných věcí, ale vstát každé ráno na první zazvonění budíku je něco jen stěží přestavitelného. Popíšu Vám moje běžné ráno. Často se sám probouzím nad ránem, což je někdy po 5 hodině, někdy skoro v 7. A cítím se vyspaný, klidně se dokážu zvednout, jít si pro pití nebo si zajít na záchod a nemám přitom zalepené oči, ani nemyslím jen na to, jak je dobře v posteli. Bohužel mě ale nenapadá, co jiného mám dělat a řeknu si, že raději se ještě prospím, ať jsem svěží do práce. Někdy zbývá dlouhých krásných deset minut do zvonění budíku. A pak trpím. Ležím a mám strach, že každou chvíli začne zvonit budík. Mám nastavenou písničku, kterou už z celého srdce nenávidím : Summertime Sadness od Lany Del Rey. Někdy, když do zazvonění budíku zbývá jen pár minut tak ho posunu preventivně, klidně až o hodinu s tím, že jsem si vědom následků. Do práce přijdu později, sem nevyspalý, nenasnídaný a vlasy rozcuchané. A protože už vím, jak to dopadá, obvykle ani neusnu, a když ano tak neustále se budím a kontroluju, kolik minut zbývá do toho, než mobil začne hrát tolik nenáviděnou hudbu. 

Jednoo jsem si nastavil na budík Hail to The Chief, což je americká prezidentská hymna. Vždy, když prezident má někde řečnit, tak jeho cestu k řečnickému pultíku provází tato hudba. Jenomže já místo toho abych vyskočil z postele a v trenkách vyšel na balkón pronést svůj proslov pro raní Prahu a cítil se tuho jako Obama nebo tenkrát ještě Bush, tak mi srdce bušilo, jak mě tato pochodová hudba vždycky polekala. Takže mě svým ospalým hlasem budí Lana del Rey. Její summertime Sadness mi dodává energie do mrazivého zimního rána. Možná by bylo načase vyměnit Lanu del Rey za něco jiného.